Sóma
Tělo, včely a harmonie

Pojem sóma má v různých kulturách a jazycích různé významy. Tomáš Polcar jej uchopil v řeckém významu těla, a odtud vede metaforu jeho jednoty jako celku složeného z částí. Jako symbolický tvar zvolil pravidelný šestiúhelník. Za volbou stojí skutečnost: Polcar chová včely a šestiboká buňka plástve nutně uhranula jeho mysli. Buňka jako ideální tvar pro komůrku, ve které má vyrůst nová včela jako součást organizmu včelstva. Buňka jako tvar, optimálně vyhovující vytváření sítě a nejlépe využívající prostor. Síť jako metafora těla, její vznik i rozpad. SÓMA jako Samo Organizující se Migrační Algoritmus evolučních pochodů. Na jeho základě se organizuje uhlík.

Instalace složená z betonových hexagonálních segmentů nehledě na jejich skutečnou hmotnost působí lehce a subtilně a samozřejmě demonstruje jednotu vztahu části a celku, vznik a zánik sítě těla, tvořeného buňkami, šesterečnými oky betonových odlitků. Naznačuje zároveň možnosti expanze do prostoru jednak nad hexagonálním půdorysem či v jakési samonosné steinerovsko - gaudíovské postmoderní klenbě, složené z šestibokých segmentů podobně jako želví krunýř, ale také vyvolává představu zvláštních stvoření, která jsou připravena dát se na pochod, vyrazit ven.

Tomáš Polcar často míří do sakrálních prostorů, jako byla lounská pohřební kaple židovské komunity, odsvěcený chomutovský kostel. Betonové segmenty představil poprvé v Libeňské synagoze. Své současné místo našly v otevřeném prostoru vytěženého Lůmku, dnešní Střelnice u Slavětína, místa, z jehož kamene stojí domy v okolních vesnicích. Její myšlenkové přesahy posiluje samovolná sakralita bývalého lomu, přírodního místa, přetvořeného člověkem, místa, poskytujícího prožitek symbolické cesty dovnitř a ven. Zároveň Tomáš Polcar pod klenbou stromů naplňuje v synagoze naznačenou možnost vykročení zkamenělého stáda ven, které zde v lesíku skutečně jakoby ožívá a rozbíhá se do prostoru.

Černobílé obrazy Soma rozvíjejí metaforu hexagonu a skrze op-artově prostorovou iluzi dvou plánů, zprostředkovanou rozdělením šestiúhelníků na horizontální poloviny a vytvořením dvou iluzorních prostorů si pohrávají s myšlenkou prostupování světů. V předním plánu se vytváří hradba ideové geometrické abstrakce, jíž odpovídá syntetický lak, a v zadním plánu se do dáli otevírá v akrylu vyvedená krajina. Tomáš Polcar zde volně navazuje na proudění a proměnu Hnití plodí žití a strohou ideovou geometrii Atomos. Nekonečná síť se vytrácí v nedodělanosti na šepsovém podkladu, jako by vyvanula mimo naše chápání, prostor a čas. Vzniká potenciální napětí mezi symbolickými prostory skutečné krajiny a abstraktní ideje i mezi užitými malířskými technikami, lyrickým akrylem a lesklou technickou syntetikou. Tady se děje zajímavá věc. Ono napětí kupodivu dál nekulminuje, ale jako by se nakonec rozpouštělo díky harmonizujícímu tvaru hexagonu. Malíř se vymaňuje z původní koncepce čtvercového formátu a nachází svobodné vyjádření v psychologicky podmanivých volných asociacích na plátně.

© Lucie Šiklová