Texty

„Každý koncept je předurčen ke své vlastní smrti, pakliže se ho člověk snaží naplnit bezduše.“

Tomáš Polcar patří do umělecké generace, která výrazně vystoupila v devadesátých letech předchozího století. Je to generace specifická, která ještě zažila šedou a stísněnou předlistopadovou dobu, ale dozrávala a naplno vykročila již do svobodného tvůrčího času. Nadechovala a reformovala se i Akademie výtvarných umění, přicházeli sem inspirativní profesoři, pořádaly se společné výstavy. Taková konstelace mladé a začínající umělce pochopitelně formovala a s odstupem času se ukazuje, že to tehdy byl velmi dobrý kadlub, ze kterého vzešly výrazné umělecké osobnosti.

Tomáš Polcar na Akademii prošel třemi osobitými ateliéry a poznamenaly ho tři umělecké legendy: Hugo Demartini, Aleš Veselý, Milan Knížák. Od Demartiniho si vzal cit pro materiál a formu, od Veselého zaujetí obsahem, energiemi, proporcemi, od Knížáka zaostření na reflexi, komunikaci, myšlenku.

V devadesátých letech se účastnil všech klíčových akcí a výstav své generace, jako bylo II. bienále mladých v Galerii hlavního města Prahy v Domě U kamenného zvonu v roce 1996; Snížený rozpočet v Mánesu 1998; CZ 99, Václavské náměstí 1999; Konec světa, pořádaný Národní galerií v roce 2000. Vedle klasické tvorby jej na čas okouzlila nová média. Nepřehlédnutelné byly intervence Reklamní kampaň na obyčejné předměty nebo Portréty nahých lidí v roce 1998, které uskutečnil v tandemu s Ester Polcarovou.

V Kampani šlo ve skutečnosti spíš o antikampaň, pro kterou její autoři vybrali pět co nejobyčejnějších věcí. Židli, chleba, botu, lžíci a bramboru nafotografovali co nejobyčejnějším způsobem, aby zobrazené předměty vypovídaly jen samy za sebe. Použili je na billboardy, citylighty a plakáty umístěné do pražského metra a tramvají. Velká brambora na billboardu kdesi na barrandovském mostě nebo na magistrále u Muzea sama o sobě působila jako vir v reklamní kampani. V Portrétech umístil v přestupních chodbách metra na Můstku sedm velkoplošných fotografií portrétů lidí, kteří byli sice vyfoceni nazí, ale v posledku použil jen portrét hlavy. Nahotu a intimitu zrcadlily pouze obličeje. Smyslem byla konfrontace odcizeného industriálního prostoru a davu s osobní intimitou člověka, kterou on sám při každodenní cestě metrem prožíval. Obě anonymní intervence v metru zaznamenaly tehdy spousty lidí, jen nikdo nevěděl, kdo za tou akcí stojí. Důležité bylo sdělení, vytržení z letargie, probuzení myšlenek. Nešlo o to zviditelnit se. Tento rys výrazně vystupuje poté, co se Polcarovi s rodinou odstěhovali z Prahy do Slavětína nad Ohří.

Tomáš Polcar je založením hledač. Nejde mu o sebestředné hledání ve vlastním nitru, ačkoli se nakonec nevyhnutelně svého já, s důrazem spíš jungovským nežli freudovským, dotýká. Na začátku každé z jeho hledačských výprav, ústících v uzavřený cyklus, stojí setkání s projevem formy jako zhmotnělého principu. Od něj se odvíjí myšlenková cesta, kterou zpětně zviditelňuje a uzavírá do hmoty a nové formy jako obrazy a sochy.

Jeho obrazy na plátně a klasické trojrozměrné objekty obstojí samy o sobě a lze je vnímat per partes jako svébytná díla. I přes neskrývané oslovení tradicemi a zjevně klasický výraz je konceptualista. Odtud se odvíjí jeho vztah k formě, ve které se nezabydluje, ale volí ji střídavě podle pocitu a potřeby.

Jsou umělci, kteří se programově rukopisu vzdávají. Nemít rukopis může být po dokoupilovsku in a jakousi inverzní cestou se tak lze paradoxně stát formálním. V tomto kontextu i Tomáš Polcar má svoji manýru. V jeho případě je to myšlenka.

© Lucie Šiklová