ŠÍŘKA, VÝŠKA, HLOUBKA
Galerie města Blanska

15. 2. – 11. 3. 2015

Tomáš Polcar (1973) patří do umělecké generace, která výrazně vystoupila v 90. letech minulého století. Je to generace, která ještě zažila předlistopadovou atmosféru, ale dozrávala a naplno vykročila do svobodné doby a v rámci českých dějin umění představuje občerstvující vlnu naší výtvarné sféry. Polcar prošel na Akademii výtvarných umění v Praze třemi osobitými ateliéry. U Huga Demartiniho si vypěstoval cit pro materiál a formu, u Aleše Veselého zaujetí obsahem, energiemi a proporcemi a u Milana Knížáka zaostření na komunikaci, reflexi, a myšlenku. I přes klasický výraz sochařských a malířských technik je konceptualista, a jde mu zásadně o sdělení. Odtud se odvíjí jeho vztah k formě, ve které se nezabydluje, ale volí ji podle pocitu a potřeby.

Tři rozměry v názvu odkazují na prostor. Dimenze Tomáše Polcara však nejsou striktně vymezeny umístěním v trojosé soustavě. Do šířky, vysoko, hluboko. Lyrické ve svém slovním vyjádření v sobě nesou rozměr navíc: přesah.

Své existenciální a spirituální úvahy Tomáš Polcar, umělec konceptuálního uvažování, vyjadřuje čistě výtvarnými prostředky jako sochař a malíř. Tlumočí své hledačské úsilí z pomezí filosofie, spirituality a přírodních věd. Vzrušuje jej představa propojování materiálních a duchovních principů, je zaujatý vztahem mikrokosmu a makrokosmu. Odolává pokušení stát se expertem v navštěvovaných oborech a obezřetně se vyhýbá vizuálním quasi vědeckým výstupům. Ve svých asociacích zůstává důsledně malířský a sochařský. Jeho víra hledače ho ochraňuje od estetizace, neulpívá na již osvědčených kompozičních a výrazových postupech a v pravou chvíli je opouští a hledá nové.

Tvorba Tomáše Polcara se vyvíjí v tematických cyklech. Možnosti cyklu objevil poté, co se odstěhoval z Prahy na venkov, do Slavětína nad Ohří v Českém středohoří. Ocitl se blízko přírodě, na dotek cyklického času s opakujícími se ročními obdobími. Opustil město, opustil své úspěšné anonymní mediální kampaně, opustil svůdná nová média. S plynutím času se stahuje ve svém myšlenkovém záběru postupně z vnějšího světa směrem dovnitř, k podstatě věcí a zároveň tak i sebe. Usebírá se. U tématu dlouhodobě přebývá. Není chrlič, jeho věci vznikají dlouho. Bez výjimky je tvoří sám, není typ konceptualisty zadavatele.

Výstava v Blansku akcentuje z Polcarovy tvorby prostor a s ním spojenou představu krajiny.

Cyklus Hnití plodí žití (2008) je prvním cyklem, který se vztahuje ke krajině a jejímu plynutí ve věčném koloběhu proměn. Vrcholem cyklu jsou velkoformátové monochromní obrazy, zachycující příchod bouře do kraje, její řádění a postupné odcházení do klidu. Cyklus Sóma (2012–2013) inspirovala buňka včelího plástu. Zaměřuje se na její tvar, jím tvořenou síť, vztahy části a celku, vznik a rozpadání, plnost a prázdnotu. S otázkou plnosti a prázdnoty se po zdánlivě konstruktivní vsuvce opět přibližuje ke krajině. Geometrickou neúprosnost oživuje na obraze vizuální hrou s prostupováním prostorů. Vytváří napětí mezi lyricky expresivními, v podstatě krajinnými pasážemi a geometricky formulovanou plochou čisté barvy. Nejnovější obrazy Rezonance (2014) přímo navazují na Sómu. Rezonančním tématem je šestiúhelník. Zprvu převažují geometrické kompozice, ale v závěru cyklu se opět dostává do prostoru symbolické krajiny. Na velkých formátech se přibližuje uvolněnému stylu z cyklu Hnití plodí žití. Geometrie ustupuje expresi, šestiúhelník se v abstraktních krajinách vynořuje jako záchytný prvek, mnohdy pouze v tušeném náznaku. Sochařskou tvorbu zastupuje monumentální kruhový objekt Kyklos (2013) z pohledového betonu a dosud nevystavené sochy, vycházející z cyklu Sóma. Syrovost užitého materiálu a jeho lakonické zpracování spolu se znakovostí nabízejí archetypální konotace.

Prostor Tomáše Polcara se tak stává prostorem pro probouzení citlivosti a kladení si otázek, a vyvádí jak umělce samého, tak diváka z možného ohrožení současnou duševní letargií.

Lucie Šiklová, kurátorka výstavy, 2015